Sudek, Funke, Drtikol

Sudek, Funke, Drtikol je obsáhlá výstava českých a slovenských fotografů v liberecké Galerii Lázně, sestavená ze sbírek PPF. Zabírá bazénovou halu a ochoz, trvá do 30. září, je tedy ještě čas ji navštívit.

https://www.ogl.cz/sudek-funke-drtikol-etc-ceska-a-slovenska-fotografie-ze-sbirky-ppf-art

Výstavu otevírá František Fridrich (1829-1892) albuminovými fotografiemi. Druhý uváděný Rudolf Bruner Dvořák (1864-1921) už fotografuje s určitým cílem. Drahomír Josef Růžička (1870 – 1960) zachycuje sociální tématiku v ČR a v USA. Miroslav Hák (1911-1978) vystavuje divadelní snímky. Režisér a kameraman Alexandr Hackenschmied (1907-2004)emigroval do USA, patřil k avantgardě, použil tzv. prolínačky.

Většinou jde o známé fotografy s výrazným rukopisem. Nejpočetněji je zastoupen geniální Josef Sudek (1896-1978). Zde zaujme hlavně svým snovým výrazem. Adolf Novák před válkou v roce 1932 vytváří abstraktní kompozice. Jaroslav Rössler (1902-1990) se zabývá sociální tematikou.

Jaromír Funke (1896-1945) byl největší teoretik fotografie, jeho artefakty mi přijdou moc přesné, nikde nic nepřečuhuje. Psal do výtvarně zaměřených časopisů.

František Drtikol (1883-1961) jde svou cestou, využil nahou ženu k vyjádření pohybu, v jedné fotografii se tanečnice vyskytuje v mnoha podobách, všechny varianty začínají stejně, v bodě dotyku s podlahou. Příbramský rodák se později vrátil ke spirituálnímu umění a místo focení začal malovat.

Překvapením výstavy jsou fotogramy a luminogramy Běly Kolářové (1923-2010), ženy výtvarníka a básníka Jiřího Koláře, od jehož výtvarného pojetí se značně liší. Snímky Emily Medkové (1928-1985) připomínají existenciální tvorbu jejího manžela, Mikuláše Medka, ztrácí se základní jistota, okamžik pravdy chybí.

Mimo Václava Chocholu (1923-2005), který zachytil Salvatora Dalího, tu není další fotografie obecně známá.

Pro porovnání je zde představena slovenská nová vlna, posluchači FAMU, narození kolem roku 1960, Ruda Prekop, Vasil Stanko a Peter Župnik, k nim je přiřazen Tono Stano. Češi odpovídají agresivní barevnou fotkou Veroniky Bromové, je na ní zachycen obličej s vyplazeným jazykem, připomínající její sochařské nafukovací objekty. Výstava dostává dotek všehomíra, od Bacha po Vlacha, je na ní skoro všechno. Nejvíc se mi líbil Sudek, Drtikol a Stano. Přijďte se podívat.

Otto Hejnic

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>