Výstava fotografií nedávno zemřelého Jana Pikouse

Fotograf Jan Pikous, narozený 9. března 1929 v Hrejkovicích, působil zpočátku v libereckém časopise Vlnař, později v Severočeském nakladatelství a ještě později v Síňce, kde s amatérskými výtvarníky určoval ducha doby. Zpočátku byl pod vlivem Čestmíra Krátkého, hledal novou citlivost černobílého filmu, a později fotil svébytné barevné fotografie.

Přes jihočeské Hrejkovice jsem každé léto jezdil a Pikousovu první knížku, Z pazderny po Tokyo, kdy japonská kurátorka Hiroe Naito dostala jeho subjektivní fotografie do Japonska, jsem recenzoval. Ve svých knihách Jeňýk často vzpomíná na zážitky z dětství, na trapasy dospělosti, vrcholem cestování bylo, že si věčný poutník mohl sednout do trávy a dívat se kolem sebe. Mám jeho knihy Ze zápisků a fotografírování po jižních Čechách, Pozvánka k přemítání, Subjektivní fotografie,Velebení a hořekování, V sandálech za emigrací. Znám dopodrobna jeho dvojexpozice, sendviče a jiné výjimečnosti, kterými překvapoval diváky. Jeho rozpačité hledání, kdy chtěl pustit na dvou gramofonech Rusalku, jeho dlouhé toulky pěšky krajinou. Měl jsem ho rád, jako většina jeho známých, protože s ním byla vždycky legrace.

Časem se Jeňýk začal vytrácet ze společnosti, bolely ho nohy. Chtěl jsem ho navštívit, ale nikdy jsem k tomu nenašel vhodnou příležitost. 3. července 2017 vydechl naposledy, to jsem byl v jižních Čechách. Přivítal jsem, že jeho výstava v Metal Gallery v Liberci na Františkově bude končit až 17. prosince 2017.

Na stěnách visely první fotografie, které v Hrejkovicích a okolí vznikly, ještě bez jakéhokoliv vlivu, fotografie, které měl Jeňýk Pikous schované na dně šuplíku a nedával je ven. Výlov rybníka, kus starého dřeva na vratech, bourání staré usedlosti, krávy na pastvě, kluci u ohníčku, dědovy křápy, pytle pšenice, kachlová kamna, slepice před barákem, snopy slámy,člověk v dílně. Mladý Jeňýk foti l, co se mu líbilo. Zvláštní je, že později, kdy nad focením musel přemýšlet, se mu vybavují jen Boží muka.

Na výstavu přijela paní Vlasta Sidonová, původně křesťanka, nyní Židovka. Jela od dcery v USA, ale předtím byla v Izraeli. V mládí byla přítelkyně Jeňýka a jeho ženy Jany, po letech poznala spolužačku Olinu i přítomného dospělého syna fotografa Šimona. Přišlo asi 15 lidí, Vlasta Sidonová přivezla košer víno a upekla košer koblihy. Přinesla devítiramenný svícen a vysvětlila nám význam chanuky a kdy se zapalují svíce. Řekla, že sloužila v izraelské armádě a Izrael dlouho poznávala, ale z turistického zájezdu nejde pochopit prakticky nic. Martin Drager vyprávěl, jak ho v Emirátech hlídali, Pavel Vursta byl jako vždy středem pozornosti, akorát Jeňýk chyběl. Jeho nynější fotky ještě uvidíme, fotograf Šimon Pikous je chce použít na fotografické škole v Opavě, kterou dokončuje. Bude v ní ale zachycen nový, jiný svět, svět bez dědových křápů.

Otto Hejnic

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>