Liberecké rozhovory Jana Šebelky

Vychází zajímavá kniha, která zachycuje životní příběhy deseti osobností našeho Libereckého kraje. Samostatně vyšlo Byl jsem Tobruckou krysou, zachycující tehdy sotva zletilého Stanislava Hněličku na jeho pouti Němci obsazovanou Evropou do severoafrického Tobruku, později do Danquerku a do nového Československa, zkrácená verze zabírá 88 stran. Novinář a spisovatel Jan Šebelka své rozhovory většinou psal pro Kalmanach, almanach Kruhu autorů Liberecka, před sedmi až patnácti lety, pohromadě je vydává až nyní, silné lidské příběhy obstály. Tázaní jsou o generaci starší, autor zachycuje jejich prvorepublikové útlé mládí, německou okupaci, střety s totalitním režimem a hledání smyslu uprostřed nově se tvořící skutečnosti.

Dnešní devadesátiletý učitel Jiří Janáček vychoval řadu následovníků, věnoval se Karolině Světlé, skautskému hnutí, České besedě, recenzoval profesionální i amatérské divadlo, aby se nakonec zavřel do archivu a psal o prvorepublikovém německém a českém divadle v Liberci. Vydal v nakladatelství Bor pohádky Kašpárkoviny, v roce 2004 knihu Čtyřikrát Městské divadlo Liberec (Stadtteater Reichenberg, 1883 – 1938), na kterou navázalo Čtení o německém divadle v Reichenbergu z roku 2010. Vedle bohaté činnosti publicistické vydal v roce 1997 pro studenty TUL Literaturu pro děti a mládež.

Liberecké rozhovoryMarta Kottová odjela ve dvanácti letech s rodiči a bratrem do Terezína, v roce 1944 byli odvezeni do Osvětimi, matka a otec šli rovnou z rampy do plynu. V roce 2007 dělá přes třicet akcí po školách, aby se děti dověděly, jak to doopravdy bylo. Marta vyrůstala v židovské české rodině, otec byl obchodní cestující, máti v domácnosti, byla rozmazlená holka, chodila do Sokola a do skautu. Chtěla je teta z Ameriky, ale bratr nechtěl, pak se mohli vystěhovat, jenže maminka výhrůžně mávala deštníkem a říkala, jsem Češka, s českým národem jsem se měla dobře, s ním budu snášet i to zlé. Pomalu to přišlo, Marta musela odevzdat psa a nesměla chodit do vyšší školy. Otec 15. března 1939 oslepl. Do Terezína se těšila, už tam byl bratr. Zpívat nikdy neuměla, děti z jejího zpěvu měly legraci. Z patnácti tisíc terezínských dětí se jich vrátilo z Osvětimi sto. „Jak někdo jí, jím taky, je ve mně podvědomý strach, že bych mohla mít hlad,“ řekla Marta Kottová.

Miroslav Nevrlý (1933) napsal Knihu o Jizerských horách. Říká, že člověk se nemá vyvyšovat. Vášnivý ornitolog vystudoval v Praze, objevil řadu netopýrů, o které se tehdy nikdo nezajímal. Nikdy žádného ptáka nezabil. Jizerky prakticky sám objevil. Napsal asi třicet publikací. Nyní, v létě na horských kolech a zimě na běžkách, je lidí přemnoho, většina se řítí kupředu a kolem se moc nedívá. Šebelkovi se podařilo zachytit Nevrlého složitý a květnatý jazyk, plný „odborných“ termínů, jeho rozpětí četby i uvadání v čase. Nevrlý vzpomíná na Miloše Zapletala, Bohumila Nusku, po revoluci se skauty putoval do Rumunska nebo na skautské tábory.

O rok starší je nynější profesor Bohumil Nuska, otec symboloniky, známý z knihy Švihlova aféra a Kafkův Proces a románem Padraikův zánik (1997), v době rozhovoru vydal knihy Tanec smrti, O paní Vševládné a Obrazy neradostné. Chudý student se pivu ani holkám nevěnoval, jako pomocná vědecká síla pořádal diapozitivy. Po VŠ nastoupil do Liberce, věnoval se českým renesančním vazbám a také památkám. “ Za renesančními vazbami jsem často jezdil do Prahy, kde jsem se seznámil s disentem, osobnostmi z okruhu Tváře a Sešitů, které byly příčinou mých pozdějších postihů ze strany StB. Rovněž jsem byl přidruženým členem liberecké Ypsilonky, kde jsem přednášel, co jsem věděl o buddhismu, hinduismu, józe a mimosmyslovém vnímání. Liberecká Ypsilonka byla jakýmsi druhým prostorem, o ní jsem často psal, viděl jsem její dění trochu jinak, v širších souvislostech. Po roce 1989 učím na liberecké VŠ. Našel jsem padryslova, novoslova, ktera vyjadřují hnus nebo slast, Plump, Ačchá, Hulagašla nebo Fulapajzl,“ řekl Nuska. Vyšla mu kniha Okamžiky samokresby, kdy hlava poslouchá a ruka automaticky kreslí něco jiného.

František Peterka byl dlouhý vzpěrač, který původně hrál nechtěl, ale účinkoval asi v padesáti filmech, například Jáchyme, hoď ho do stroje. Sepsal s Jiřím Miškovským část rozhovoru, ale než došli do libereckého angažmá, srazila ho na procházce řidička, která mu způsobila komplikované zlomeniny obou nohou a věčný optimismus ho přešel. Z Miškovského textu dýchá pohoda, o deset let starší sestra Peterku všude vodila a nakonec ho přihlásila na konzervatoř. Peterka byl jinak nešikovný, za války i po válce byl vždycky soustředěný na činku, ale role se nakonec ze strachu naučil. V roce 1957 natočil film Černý prapor, že měl figuru ze vzpírání, roli dostal. „Hlinomaz hrál hrubého neurvalce, a přitom to byl zdvořilý laskavý člověk, kdo je kladný jednou, je kladný všude. Já i do prvomájových průvodů chodil, ale divadelní cenu jsem nedostal, z divadla podsunuli informaci, že jsem nestraník a reakcionář. Sestra byla rok a půl zavřená, byla tajemnicí předsedy Národního shomáždění Davida, hodili jí na krk, že je ve spojení s CIA.“

Fotograf Jan Pikous spisovatele Bohumila Hrabala obdivoval, ale verše a povídky neuměl, řekl Janu Šebelkovi do své knihy Subjektivní fotografie. Absolvoval Studio výtvarné fotografie, vedené Čestmírem Krátkým, který později emigroval do USA. Jeho druh, fotograf Ladislav Postupa, prorazil na komerční trh, ale Jan Pikous dělal své sendviče, například dával několik negativů do jednoho obrazu. V roce 1969 byl v Bretani, ale fotil staré počmárané hrnce místo ženských, místo kláštera Mont Saint Michel fotil šlápoty v písku. „Marnotoužení se dalo výhodně prodat, ale já byl chud ze zásady. Švýcarsko jsem poznal, ale žít bych tam nechtěl. V Severočeském muzeu v Liberci jsem měl výstavu, na ni přišla Japonka Hiroe Naito za doprovodu krajana emigranta z Kanady, zařídila mi několik výstav v Tokiu. Jenže přišly počítače, digitály, internet, už jsem nestačil tlaku mladé generace,“ povzdechl si Pikous.

Otakar Raulím, ročník 1924, jako mladistvý byl Třetí Říší odsouzen do vězení za styk s válečnými zajatci. Otec byl legionář, rodina se přestěhovala do Železného Brodu.Po maturitě byl odsouzený za to, že házel vězňům přes plot jídlo. Po propuštění dělal ve Smržovce letecké motory. V roce 1946 byl na stáži ve Francii, ale vrátil se kvůli studiu na VŠ lesnické ve Zvolenu, odkud byl v roce 48 vyloučený. Narukoval v roce 1948 na hranici ke spojařům, v německém Řezně se seznámil s agentem Vetejškou, který byl později v Čechách popravený. Opil se v Jablonci se dvěma dívkami, kterým slíbil kulomet, jedna byla dcera Daneše – Hradeckého, ten ho zapsal do seznamu, ale sedláci, kterým se agent nezdál, ho v lese zastřelili. V roce 1949 byl svobodným Československem odsouzený za velezradu, vyzvědačství a odcizení pistole na 18 let, roku 1964 byl propuštěn. Byl členem Konfederace, jejího zemědělského výboru a bojoval proti Českému svazu bojovníků za svobodu, nesmiřitelný antikomunista, nyní už bohužel mrtvý.

Vojtěch Ron, ročník 1930, založil Divadlo mladých hochů, vystudoval turnovskou Šperkárnu, po DAMU hrál v Mladé Boleslavi a Liberci a věnoval se pašijovým hrám. Přišel o manželku, o obě nohy, ale zůstal věčným optimistou. Otec byl věřící. Do Mladé Boleslavi šel v roce 1953, do Liberce v roce 1960, zůstal hrát do roku 1990. Byl diabetik, což mu při studování rolí čím dál tím více vadilo, odešel do důchodu jako strážný v libereckém rozhlase. Hrál ve filmové Babičce, v Schormových Pěti holkách na krku a ve Studu režiséra Helgeho. Byl nepřehlédnutelným členem divadelního souboru, napsal několik divadelních her. „Dostal jste cenu Prix Bohemia, v roce 1993, za Železnobrodskou pašijovou hru. Tu jsem spoluobjevil. Sám jsem napsal drama Hru na Otona, hrálo ji v roce 1976 Divadlo E. F. Buriana, režíroval Josef Větrovec, v Liberci ji dávat nechtěli, přišla jim moc existencionalistická.“

Svatopluk Technik se narodil roku 1913, zemřel roku 2010. Žil na Rašovce, jeho otec byl zapáleným učitelem, tři synové studovali strojařinu. Svatopluk byl na stáži u architekta Augusta Perreta v Paříži. Za války byl v Slovenském štátě, za Slovenského národního povstání zajišťoval spojení s povstaleckou armádou. Hned po osvobození šel do Liberce. Kreslil územní plány Liberce, Mnichova Hradiště, zachránil Valdštejnské domky, ale nezachránil evangelický kostel v centru Liberce. Vydal v roce 1961 knihu Liberec minulosti a budoucnosti a v roce 1980 Liberec minulosti a současnosti. Spolupracoval na velké Knize o Liberci, vydal Liberecké domy hovoří a s historikem Andělem Města severních Čech. Když nemohl projektovat, učil a zachránil řadu památek, protože o nich psal. Napsal řadu publikovaných i nepublikovaných knih. Územní plány měst však po roce 1990 ztratily na významu.

Jan Šebelka pracoval od roku 1990 v Regionu jako novinář, později psal do Libereckého deníku, vydal kromě jiných knih Případ spravedlivého vraha, psal do liberecké mutace MF DNES. Naposled vlastním nákladem vydal knížku Podivín, který okrášlil svět, aneb Vzpomínání na Gustava Ginzela, rozšířené vydání překládá do němčiny Sven Dietrich. Na podzim chystá vydání detektivky Ctihodní řezníci. Autor se naučil grafický program InDesign, čímž řadu nákladů ušetřil. Obálku knihy dělal Roman Karpaš a fotografové Roman Čejka, Bořivoj Černý a Ota Bartovský.

Otto Hejnic

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>