26. dubna 2017 je poslední čtvrtek v měsíci, a tak jedu z Liberce do Mirovic v píseckém okrese, předvést se. Akci má na svědomí brácha Jirka Hejnic z Příbrami a Michal Filina, vedoucí hudební školy v Rožmitálu, kteří budou hrát bez zesilovačů a akci s paní Lenkou Vlkovou vyjednali. Brácha bere akustickou kytaru, Michal táhne akordeon. Bereme ještě kamaráda geologa Edu Straku. Knihovna, kde máme hrát, je kousek za náměstím, v 1. patře. Vítá nás knihovnice, paní Lenka Vlková, která napekla haldu cukroví a umístila je na stolech. Mirovice jsou zhruba velké jako Osečná, kde přišlo lidí hodně, ale v mých knížkách není o Mirovicích a o kraji kolem zmínka!
První překvapení je, že pravidelné čtení se koná v určenou dobu, měsíc dopředu se dává plakát, čtenáři a čtenářky si mohou knížky, které jsou v knihovně, s předstihem přečíst a pak se s autorem mohou seznámit. Opravdu, do Mirovic přišlo asi 20 posluchačů, mezi nimi dva pánové. Paní knihovnice nás představuje, Jirka s Michalem hrají první písničku a do místosti je třeba donést další židle. Čtu většinou úryvky z knížky Sifon, Venda a jejich lásky. Vztah Sifona s ráznou Růženou posluchačky zaujal. Nejlépe mi dopadlo čtení Venouškových historek, i když je román psán pro drsné muže, posluchačky se smály, ba některé přímo řehtaly. Eda říkal, že se čtení povedlo, komu jsem se nelíbil já, tomu sedly písničky bratra, nikdo během produkce neodešel.
Z Jiřího písní zaujal hlavně popis hospody, ve které se rozjařená tlupa těší na Vánoce. Michal, sotva uzřel pianino, kupodivu naladěné, hned si za něj sednul, ale naladění piana a kytary bylo bohužel rozdílné, další písně hrál Michal znova na tahací harmoniku. Většinu písní jsem slyšel po druhé, po třetí, živě znějí hezky, moc se mi líbil Pomalej línej proud i písnička věnovaná Lounům. Michal většinou zpívá druhé hlasy, složil Podpatky a Janu, Jirka je otextoval. 16. listopadu chce brácha s Michalem Filinou vypustit CD, v kavárně v slavném příbramském Hauzu, začíná prý písničky nahrávat.
Zahrání si v mirovické hospodě se nepodařilo, chlapíci pokukovali, ale bavili se po svém. Neznali nás.
Knížku Ty, moudré ráno – a já, večer hloupý, jsem si od Lenky Vlkové musel vyžádat, má 136 stran, tvrdé desky, obsahuje verše, fejetony, črty, úvahy a eseje. Autorka si namalovala i obálku a několik kreseb. Jde proti proudu, rve se, padá a zase vstává. Co chce, se zdá být nesplnitelné, a nakonec se rozpouští. Autorka přiznává zarputilost. Dětství, na vsi, která ji nesnáší, protože její otec nevstoupil tam, kam ostatní. Oklikou se dostává na ekonomku, po ní na vysokou zemědělskou a z ní na Památkovou péči v Praze. Píše fejetony do Deníku, o létě, předjaří, kreslí a fotí. Vrací se ale na vesnici, roku 2008 kupuje zpustošenou usedlost, kterou renovuje, za nejprve pobaveného a pak upřímného zájmu veřejnosti. Její čtenářky jí rozumějí, sežene svým Mirovickým z kultury pomalu všechno. „Předjaří. Šedě popelavá popeleční středa, ta parádnice z nuzoty, si na svůj omšelý plášť nadcházejícího postu navlékla náhrdelník dešťových kapek, droboučkých jako mléčné zoubky v dětském úsměvu.“ To je kousek jejího textu . V poezii se snaží přesvědčovat, což jí někdy nejde, stále vidí, co by oslovený měl dělat. “ Ty sám silou vlastní vůle změň – ten svízel zpátky na přízeň. – Že nelze?! Pověru, tu obludu,- svinským krokem z hlavy žeň!“ Tímhle upřímným patosem, který hory přenáší, dokázala Ing. Lenka Vlková dát lidi v Mirovicích dohromady. To je, dle mého názoru, hodně. Byl to pro mne napínavý večer, nakonec jsme vyhráli.
Otto Hejnic