Dr. Harák mi předal básně své studentky Kláry Fialové. Studuje bohemistiku v Ústí n. L. a bydlí v Mimoni.  Víc jsem z něj, vzhledem k jednání Rady Obce Spisovatelů, nedostal. Myslím,  že po delší době tiskneme verše, Zániky  Kláry Fialové, které mají  vnitřní hodnotu, a tak obvyklý medailonek otiskneme, až nám autorka pošle něco dalšího.

Ota Hejnic

Spi ještě o trochu déle
ráno se rozpíná nad malou místností
okem světla rozžvýkává
umazané prostěradlo
Teď rychle zmizet!
zpátky k jistotám / zpátky k náplním
zpět k botám co ohlodal čas
a znovu skrz pokoj spěchat pryč
V kapse ukradená nahota
jedno torzo osekané na dřeň
–
vláčet tělo nasáklé jazyky
když se ještě seznamují
na úpatí měkkého břicha

Studna
vítr vylamuje zub dne, okna se brání a nás
objeví skrčené v koutě
(každý ve svém)
zachumlané v prachu
kde se schováváme před slovy
a odnáší nás s sebou
průnik skrz kruh až na dno
na kluzké dno studny
naše ústa
mělké nádrže
podlaha živoucí tkáň
a my se topíme
–
vítr ustal
a já se s klidem ujímám tvých rukou
zčeřily hladinu
na dlani líbám prstýnky od vody
celé je pozřu a nad tou spouští
stavíme novou důvěru
už se umím nadechnout

ústí města, město Ústí III
rez na rtech
otírám
malý pozůstatek vlaku
opakují že na jaře už není nikde bílo
že špína vyplavala na povrch
mnu si bolavé nohy
nepoví jaký je den
všechny jsou v sobě
jsou v sobě bez mezer
zaplácnout víčka – neptat se
a dlouho se nerozhlížet
–
uvědom si – nejsi Orfeus
abys mne neviděl, aby ses neptal
–
pořád opakovat stejné pohyby
stejně je přecházet
žít v nežití a držet se za ruce
protože jsme si tak už zvykli
–
sedím uvnitř mašiny
a tíživé pohledy z nádraží
prosakují skrz okno
zamčená zapadlá v sedačce
odkud nás vypustí až v konečné stanici
a tou je život
jako vždy má zpoždění
je tam zima
ale krásně nasněženo
čas narození: 10:32

jsme jinde
jsme jinde
za krkem víčka a první chvíle ticha
pomalu stéká na dlažbu
–
pochyby pochyby
–
mé tělo je vlnobití
nepřestává se kymácet
ostřím zrak
zase se chvěju
–
jsme jinde
někde pod studenými prsty
definuj slzy
a zapomeň

Oblouky tvých nehtů
vstáváme se strachem
snad nás nenaučili
zachytit hluk města do rukávu
neslyšet
lpět na tichu
–
zbaběle přivíráme oči
společně ulamujeme hroty vět
až jsou zastřižené
jako oblouky tvých nehtů
přikládáš je k oknu
jsou průsvitné a postupně ti
opadají na koberec
–
některá slova nelze
vykostit
Otupí nůž
neodejdou

Ty a já!
Omývej mne důkladně
mezi prsty chycená slabost
žvýkej mne s citem
víš že stačí jen pomalounku přetrhnout
teplé vlákno od kosti

Je to láska
kolébáme se nocí
v kapse
ruce hledající útočiště
jsem před tebou tak malá
a ještě menší
Vydrž
ale k čemu
máš tvář celou od tuše
kterou jsem se do tebe vpila
stojím
dál nejdu
pod oknem se smutně drolíš na zem
poslušně čekáš
až tě sesbírám
–
a na oplátku si mne každou noc stíráš z tváře
a do hrudi
vyhryžeš díru

ústí města, město Ústí
ztraceni v kupé
kupé ztraceno v nás
–
vlak sebou hází
a slova nemotorně zakopávají
sama o sebe
Sleduješ ji
zmateně bloudí v chodbičce
hřebenem okrajuje rozcuchané vlasy
opravuje
kapsy plné rozlité kávy
stékají po stehnech
u dveří žehrá
na kývající se mašinu
Zastaví jednou a dál
rozrývá umazaný sníh

ústí města, město Ústí II
cesty
kterými jsme proplouvali
sami přitom spolu
Vzpomínám
průvodčí okusoval náš společný čas
vrať mi ty chvíle
tvoje shýbání
náhlé propadání pod obloukem
projíždíme a ptáme se
jak dlouho ještě?
–
črty našich jmen pohřbené
v útrobách koše na odpadky
Vzpomínám
dnes mi na hřbetu ruky přistál
žlutý kruh
je další den
Zapomněla jsem dát prádlo na balkón
zmiňuje žena svému muži
ten přitom
ústy krouhá zbytky chleba
drobky smete do prázdna
Jen ať zbude na děti-
tak se mne ptej
jak dlouho ještě?

Dírka v županu
Posíláš místností
prázdné pohledy
nevědomky vracíš konce
do náruče začátků
A jsi jako ta malá dírka
na stehno se mi lepí
malá dírka v županu
co uvnitř hladí
lákavé důvěrnosti
co se rozpíná a dýchá –
a v tu chvíli jsem tak nějak
děravá
tak nějak úplná

Manželství
večer se mlčky překulil přes
studený panelák
na balkóně dvoje nohy
usínají
natažená pravítka
a zbytek mne v mezerách studuje
z nebe vyhřezlé pruhy
červené zášti
části promluv od sousedů
které následně roztrhají
a zadupou do podlahy
–
spí odděleně a já čekám
kdy skrz gumový strop protlačí
vlastní klec
až ke mně
v kuchyni ztlumené rádio
jedinou věc co nemůžou
rozpůlit

Jméno
Až tvé jméno budu převracet
mezi prsty
rozmělňovat nerozložitelné
a líbat úzkost na zmrzlou tvář
Až tvé jméno bude zase bolet
poznám že jsem jen
obětí ostrých úseků
těla (a) místnosti
třu si ruce
o prázdnou obálku
tak krátím – vzdálenosti
a stíny vadnoucí na zdech
zlomily se v pase
pomalu mne vrací do dob
kdy se jméno zrodilo
a ještě mlčelo

Zásuvka
Ukradni mi slova
a opatrně je schovej
do zásuvky
(zamkni ten stůl!)
dej mi okraje
o kterých se nemluví
a až mi jednou zase dojde řeč
až se spolu potkáme
můžeme ji
pomalu otevřít
jen jedna věc mne děsí
co když už dávno budu
ztracená v cizím šuplíku?

Ticho – sídliště
Díváš se do noci
město mlčí a ty?
mlčíš s ním
vnímáš nás – jsme zaprášený obraz
minulého dne
jen dva krátery obtisknuté v peřině
plné vypadaných vlasů
a přesto nezastavíš tvář
co ti uniká aby se společně s mojí
opět složila v jednu
Díváš se do noci
je mokrá a voní

Otázky (na tělo)
Chvěju se když klidně spíš
to nás zase láska
přišla bortit
a tma nás oddělila
od drobných návyků
neviditelnými krátery
padám do nich
řítím se do ticha
a cítím
že dny i noci jsou zase tvořené
otazníky

Ruiny
Jsem trochu nasáklá
tou krásou zničeného světa
–
naše těla jsou ruiny
společně chátráme
a já už nechci vídat
beztvarou siluetu
už nechci cítit
tvůj dech na kostech
(věty zarůstající pod kůži)
–
jsem ještě trochu opilá
mořem lží, cos mi naléval
přišel konec
páchne svobodou

Fragmenty
noha potichu vytírá
krvavé jizvy v parketách
Červený korálek bolavého rána
–
mezi námi nic víc jen
plaché míjení těl
a z klína mi ještě uniká
ostych střízlivého večera
rozdírá bolesti co jsme do sebe
tak pracně zašívali

Prorůstání
kouří přede mnou – nezúčastněně
tváří se
jako bych se ho už netýkala
jako by nesplýval
s ostrým světlem v místnosti
tělem mi obíhá
a potápí tři tečky
za našimi rozhovory
mluvíme o nich jen jednou a pak
nikdy víc
(Střízlivé rty dodávají)
to je to prorůstání!
po částech
má tíha zorného pole

Zrození
praskliny v mém těle
se zacelují pěnou
Jsem Zrození Venuše
místo lastury místnost
skrz kterou projdou jen
úžiny – úžiny mezi prsty
uvnitř ti sesychají ústa
Pojď
taky ti je vyplním
sněhem

Zániky
za šera
daleko od lidí svlékat kůži
konkrétní úseky tváře
věšet na ramínko
Formu
modlím se k tobě, Witolde
zítra vstanu (a budu) vně i uvnitř
ale jinak
vymezená
při odchodu kývnu sama na sebe
ruce přilepený k polštáři
ležím zády k světu
–
vstáváš
vstávám s tebou
otvírám okno a jako bych viděla
–
ne
od sebe neutečeš
křičí na mne z ulice